Jak zapewne niektórzy wiedzą, uczę się języka czeskiego w szkole Profi-Lingua. Niedawno zorganizowano tam konkurs na opowiadanie w języku, którego się uczy. W opowiadaniu należało zawrzeć sześć słów: cement, kwiat, chomik, kokos, patelnia i Profi-Lingua, a cała historia miała rozgrywać się w klimacie świąteczno-zimowym, nie przekraczając granicy 250 słów. Chociaż nie zająłem wysokiego miejsca, to myślę, że napisanie opowiadania w języku obcym – po ledwie dwóch miesiącach nauki – jest niezłym wyczynem. Poniżej prezentuję je w całej okazałości:
Celý život čekáme. Na všechno. Obvykle na smrt...
Je Štědrý den, dochází půlnoc. Zima se rok od roku zmírňuje. Je méně sněhu, tak prosinec není bílý, ale smutný jako cement nahého města. Mráz už nemaluje květy na tabulkách. Štědrý večer prý je magický čas, ve kterém zvířata – malé nebo velké, chlupaté nebo bezsrsté – mluví lidským hlasem. Je to pravda? Asi něco na tom je.
Starý křeček leží pod pilinami uprostřed klece, kterou postavil jeho nový majitel. Leží, ale nespí. Zpod dřevěných hoblin vychází tichý, pisklavý hlas:
– Kdysi bylo o mnohem lépe. Pamatuju, že jsem bydlel někde v Jižní Americe. Nevím, kde konkrétně. Vždyť jsem obyčejný křeček. Nepotřebuju vědět všechno. Avšak vím – mluví stále jako člověk – že můj dávný majitel dokonce i w prosinci měl pro mě kousky kokosu.
Křeček vzpomíná na staré zlaté časy a vzdychá. Myšlenky musí stačit, protože dnes tahle lahůdka není přístupná. Pohodlně se natahuje na zemi a mlsně se olizuje. Vůbec nikdo ho neposlouchá, ale křeček pokračuje svém monolog:
– Kokos je velmi chutný! Mám rád smažený kokos, přímo z pánve. Budu jíst kokos ještě někdy v budoucnosti? – ptá se sam sebe, ale nedostane odpověď.
Stává se, že prosinec je nejhorší měsíc nejen pro člověka, nýbrž i pro křečka. Obzvlášť když bydlí ve středu Evropy, čili – řekne pesimista – v nejsmutnější oblastí světa. Křeček neví, že za oknem, kde svítí billboard školy Profi-Lingua, už není sníh. Klima se mění. Tady rovněž budou růst kokosové palmy. Ale tenhle křeček nebude už tehdy žít. Tady na všechno musíme čekat dlouho.
Celý život čekáme. Na všechno. Obvykle na smrt...
Je Štědrý den, dochází půlnoc. Zima se rok od roku zmírňuje. Je méně sněhu, tak prosinec není bílý, ale smutný jako cement nahého města. Mráz už nemaluje květy na tabulkách. Štědrý večer prý je magický čas, ve kterém zvířata – malé nebo velké, chlupaté nebo bezsrsté – mluví lidským hlasem. Je to pravda? Asi něco na tom je.
Starý křeček leží pod pilinami uprostřed klece, kterou postavil jeho nový majitel. Leží, ale nespí. Zpod dřevěných hoblin vychází tichý, pisklavý hlas:
– Kdysi bylo o mnohem lépe. Pamatuju, že jsem bydlel někde v Jižní Americe. Nevím, kde konkrétně. Vždyť jsem obyčejný křeček. Nepotřebuju vědět všechno. Avšak vím – mluví stále jako člověk – že můj dávný majitel dokonce i w prosinci měl pro mě kousky kokosu.
Křeček vzpomíná na staré zlaté časy a vzdychá. Myšlenky musí stačit, protože dnes tahle lahůdka není přístupná. Pohodlně se natahuje na zemi a mlsně se olizuje. Vůbec nikdo ho neposlouchá, ale křeček pokračuje svém monolog:
– Kokos je velmi chutný! Mám rád smažený kokos, přímo z pánve. Budu jíst kokos ještě někdy v budoucnosti? – ptá se sam sebe, ale nedostane odpověď.
Stává se, že prosinec je nejhorší měsíc nejen pro člověka, nýbrž i pro křečka. Obzvlášť když bydlí ve středu Evropy, čili – řekne pesimista – v nejsmutnější oblastí světa. Křeček neví, že za oknem, kde svítí billboard školy Profi-Lingua, už není sníh. Klima se mění. Tady rovněž budou růst kokosové palmy. Ale tenhle křeček nebude už tehdy žít. Tady na všechno musíme čekat dlouho.
Snow - like it!
OdpowiedzUsuń